Do Nepomuku dorazil černý rytíř. Ne v brnění, ne na koni, ale s občankou v ruce a žádostí o nahlédnutí do spisu.

Tentokrát nepřišel bojovat s drakem. Nepřišel ani dobývat hrad. Přišel nahlédnout do přestupkového spisu ohledně úředníka Jindřicha Martínka.

A proč se to vlastně řeší přes úřad?

Jednoduše proto, že Martínek na tom úřadě pracuje. A když úřad umí řešit černého rytíře, dávat mu pokuty a spouštět na něj úřední mašinerii, pak je fér, aby se stejná úřední pravidla použila i tehdy, když se věc týká člověka z úřadu. 

Když oni přes úřad na rytíře, tak rytíř přes úřad na ně :-)

Na přestupkovém úřadě v Nepomuku to ale není jako v pohádce.

Žádné kafe.
Žádné pití.
Žádné slavnostní přivítání.

A pozor. Bez lístku z automatu dole vás klidně pošlou zpátky dolů. Bez občanky vás zase nepustí ke spisu.

Prostě úřad.

Brášnová, tedy „Brašnička“

Na přestupkovém oddělení seděla Bc. Petra Brášnová, DiS. Černý rytíř jí říká „Brašnička“. Od jména Brášnová. A nutno říct, že tentokrát to není myšleno zle.

Brašnička je milá, slušná a příjemná. Prostě úřednice, u které člověk na chvíli zapomene, že sedí na místě, kde se z lidských sporů vyrábějí čísla jednací, spisové značky a razítka.

A přišlo i malé úřední překvapení.

Černý rytíř dostal do ruky opravné sdělení. Úřad v něm přiznal, že v předchozím sdělení uvedl špatnou spisovou značku. Správně měla být jiná.

Takové malé úřední: „Ups.“

Nepomuk se spletl.
Nepomuk to opravil.
A svět se nezbořil.

Spis: Martínek

Zajímavější část ale přišla až při samotném nahlížení do spisu. Objevil se tam záznam o podaném vysvětlení Jindřicha Martínka.

Martínek podle záznamu sám připustil, že forma jeho vyjádření nebyla vhodná.

Jinými slovy:

Ano, nebylo to vhodné.
Ano, nebyla to ukázka slušného chování.
Ano, jako lekce etikety by se to asi použít nedalo.

Ale přestupek?
To prý ne.

A tady začíná pravá nepomucká groteska.

Když někdo používá vulgarity a hrubé urážky, ale potom tvrdí, že tím vlastně nešlo o ublížení na cti, připomíná to člověka, který hodí kámen do okna a pak vysvětluje, že nešlo o rozbití skla, ale o nešťastně vedený dialog se stavebním otvorem.

Martínek tedy připouští, že forma nebyla vhodná. Zároveň ale odmítá, že by šlo o úmyslné hrubé ublížení na cti.

Urážky ano, ale ublížení na cti ne.
Vulgarity ano, ale přestupek ne.
Nevhodné to bylo, ale vlastně to prý nevadí.

No není to krása?

Podle černého rytíře celé vysvětlení působí slabě. Spíš jako mlha, kličkování a snaha vyrobit ze sprostoty „nevhodnou formu komunikace“.

Přitom někdy by stačilo tak málo.

Říct:
„Přehnal jsem to. Neměl jsem to psát. Omlouvám se.“

Jenže místo omluvy přišlo vysvětlování.

A tak místo jednoduchého lidského gesta zůstalo ve spise úřední kňourání, ve kterém se nevhodná forma přizná, ale odpovědnost se opatrně odsune stranou.

Černý rytíř si ho přečetl, Brašnička byla milá a kdo ví — třeba příště bude i kafe. Nebo alespoň rytířský nápoj.

Protože když se jí zeptal, proč mu to neposlala přes datovou schránku, prý řekla, že je ráda, když přijde osobně.

A to je možná nejhezčí závěr celého příběhu.

Na úřadě v Nepomuku sice kafe nedostanete.
Ale občas tam najdete úřednici, která je ráda, že vás vidí. 

Petr Král