Já a tým jsme se od začátku shodli na jedné věci: obálka té knihy nesmí nic vysvětlovat. Nemá obhajovat, nemá prosit o pochopení a už vůbec nemá čtenáře vodit za ruku. Má ho zastavit. Přimět ho zpomalit. Vrátit se očima o řádek zpátky a říct si: „Počkej… co jsem to vlastně právě přečetl?“

Název byl klíčový. Ne jako slogan, ale jako gesto.

Slovo HEJTMAN jsme nechali velké, červené a dominantní. Ne proto, aby křičelo, ale aby bylo neoddiskutovatelné. Funkce. Autorita. Moc. Jedno slovo, které v sobě nese celé postavení, ještě než se začne mluvit o člověku. Červená barva tu není efektem, ale signálem – tady se neuhýbá, tady se míří přímo na vrchol.

Pod ním stojí druhý řádek. Menší, černý, zdánlivě klidnější: který mlčí. A právě tady se odehraje celé to tiché drama. Čtenář nejdřív automaticky přečte „mlčí“. Mozek si doplní známé slovo, aniž by si všiml zásahu. Až v druhém okamžiku zaregistruje přeškrtnuté písmeno l a červené „e“, které tam nepatří – a přesto patří dokonale. V tu chvíli dojde posun. Mlčení se změní v mečení.  A pointa se dostaví sama, bez jediné vysvětlivky.

Právě tohle bylo cílem. Název, který si lidé zapamatují, ale který nepůsobí hloupě ani lacině. Název, který funguje jen tehdy, když mu čtenář věnuje pozornost. A kdo ji věnuje, je už napůl uvnitř knihy.

Stejně pečlivě jsme přistupovali k obrazu. Nechtěli jsme karikaturu, která by se vysmívala. Nechtěli jsme karneval, přehánění ani vulgaritu. Hledali jsme ilustraci, která bude nepříjemná právě tím, že je klidná. Výraz je sevřený, nepřístupný, uzavřený. Tvář, která nic neříká. Tvář, která se k ničemu nevyjadřuje. A právě proto funguje v kontrastu s názvem – zatímco obraz mlčí, text říká, že se mečí. V tom napětí mezi oběma rovinami je obsaženo celé téma knihy.

Dole na obálce zůstala jediná věta: PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI. Nevětší pojistka, ale i nejsilnější sdělení. Nenápadná velikost, klidný tón, žádná snaha o dramatizaci. Nepřebíjí hlavní sdělení, ale dává mu váhu. Říká čtenáři: tohle není hra se slovy. To, co držíš v ruce, se stalo.

A pak autor. Nebo spíš jeho absence. Jméno je tam, ale velmi malé, malinkaté... Téměř schované. Ne proto, že by se autor bál, ale proto, že tu není hlavní postavou. Tím gestem se říká jediné: nejsem důležitý já. Důležité je to, co se stalo. V době, kdy se autoři často staví do popředí, je to tiché, ale velmi výrazné rozhodnutí.

Možná nejdůležitější bylo to, co jsme na obálku nedali. Žádné další texty. Žádné vysvětlování. Žádné „satira“, „vtip“ nebo „berte s nadhledem“. Žádné grafické efekty navíc. Síla té obálky je v tichu, jednoduchosti a přesnosti. V tom, že neuhýbá a zároveň nekřičí.

Když bych to měl shrnout jednou větou: je to obálka knihy, která nic nevysvětluje, ale obviňuje klidem.

A přesně taková obálka má v knihkupectví fungovat. Kdybych ji tam viděl já, zastavil bych se. Vzal ji do ruky. A otočil na zadní stranu. A to je to jediné, co má obálka udělat.

Jak se vám líbí?

Více o knize viz odkaz - obrázek: