Hromada v Třebčicích

Hromada v Třebčicích je silná kniha. Ne proto, že by byla hlasitá, ale právě proto, že není. Nejde o stížnost převedenou do textu ani o osobní výlev. Je to klidný, přesný a chronologický záznam systémového selhání, který funguje tím, že neuhýbá.

Už po několika kapitolách je jasné, že nejde o jednu hromadu stavebního materiálu. Jde o mechanismus, který je nastaven tak, aby se jednoduché věci nemusely řešit. A právě to je hlavní síla knihy.

Text je přehledný, čitelný a překvapivě napínavý, přestože od začátku tušíme, že se „nic nestane“. Právě to vytváří tichou tíseň. Události na sebe navazují, čas běží, dokumenty přibývají – a stav zůstává stejný. Chronologie je jasná, data, čísla jednací i konkrétní jména dávají textu váhu. Nepůsobí to jako názor, ale jako záznam reality.

Velkou roli hrají informační okénka. Nevnucují emoce, naopak je brzdí. Vysvětlují, kdo má jaké pravomoci, co může a co nemůže, a nechávají čtenáře, aby si sám složil obraz absurdní situace. Úřady se v textu nediskreditují autorovým hodnocením, ale vlastním postupem.

Tón knihy je vyzrálý a zdrženlivý. Nikde se nekřičí, nikde se neobhajuje. Opakující se motiv „není to naše věc“ se postupně mění v refrén systému, ve kterém odpovědnost putuje dál – až zmizí úplně.

Hromada v Třebčicích není knihou o odpadech ani o jednom sporu. Je to kniha o tom, jak snadno se může banální problém stát velkou kauzou.