Bílí baroni

Bílí baroni jsou knihou o úřednické tuposti povýšené na systém.
O lenosti, která si našla krytí ve slově „postup“.
O hlouposti, která se už ani nesnaží tvářit chytře – jen je důsledná ve své nečinnosti.

Tohle není příběh o zlých lidech.
To by bylo vlastně jednoduché.
Tohle je příběh o lidech, kteří nepřemýšlejí – a právě proto mají moc.

V Nepomuk se v této knize neřve, nevyhrožuje ani nenařizuje.
Tady se čeká.
Tady se odkládá.
Tady se odpovídá tak, aby odpověď byla formálně správná – a prakticky k ničemu.

Jakub Hladík popisuje úřednický svět, kde:
– nikdo nechce řešit problém, ale všichni chtějí mít klid
– nikdo není odpovědný, ale každý má razítko
– nikdo neudělá chybu, protože nikdo nic neudělá

A právě v tom je ta čistá, destilovaná absurdita.

Podobnost s Černými barony je děsivě přesná.
Jenže zatímco u Miloslava Švandrlíka byla hloupost hlasitá, tahle je tichá. Sedí v kanceláři. Má diář. Má dovolenou. A má nekonečný čas nic neřešit.

Tajemnice v Bílých baronech není karikatura.
Je zosobněním úřednické lenosti, která se naučila mluvit slušně.
Nepotřebuje odmítnout. Stačí neodpovědět.
Nepotřebuje říct „ne“. Stačí napsat „věc byla odložena“.
Nepotřebuje myslet. Stačí dodržet formu.

A úředníci kolem ní?
Nejsou zlí.
Jsou horší.
Jsou tupě poslušní systému, který jim umožňuje nepřemýšlet a přesto brát plat.

Budete se smát.
Protože některé situace jsou tak hloupé, že působí jako parodie.
Ale ten smích vás rychle přejde, když pochopíte, že tohle není výjimka, ale běžný provoz.

Bílí baroni jsou knihou o tom, jak může hloupost přežít všechna školení, metodiky i zákony – pokud je dostatečně líná cokoliv řešit.
O tom, jak se tupost stane normou.
A jak se normální člověk stane problémem jen proto, že se ptá.

Tohle není satira, která by si dělala legraci.
Tohle je popis reality, kde absurdita už ani nemusí být vtipná.

A pokud si po dočtení řeknete:
„Tohle snad není možné…“

Pak ano.
Je.
A právě proto tahle kniha vznikla.