Smáli jsme se Černým baronům a věřili, že patří minulosti. Jenže dnes vycházejí Bílí baroni. Kniha z Nepomucka ukazuje, že absurdita moci nezmizela – jen odložila uniformu, oblékla košili a začala vládnout papírem.

Když Miloslav Švandrlík psal Černé barony vznikla satira, u které se celé generace smály a zároveň si s úlevou říkaly: tohle už je naštěstí minulost.
Uniformy, rozkazy, kasárna, absurdní moc bez rozumu. Něco, co patří do knih, filmů a vyprávění pamětníků.

Jenže teď vychází kniha, která tuhle jistotu nepříjemně nabourává.

Jmenuje se Bílí baroni.
A podobnost s Černými barony není marketingový trik. Je to varování.

Je v tom zvláštní symbolika.
Černí baroni se odehrávali na Zelené Hoře, zhruba kilometr od nepomucké radnice a úřadů. A právě tady se dnes odehrává příběh Bílých baronů.

Stejná krajina. Jiná doba.
Stejný mechanismus.

Jenže místo uniforem tu máme úřady.
Místo rozkazů formuláře.
Místo křiku ticho.

Dnešní baroni nejsou černí. Jsou bílí.
Bílí jako papír, na který se píší rozhodnutí.
Bílí jako obálky, ve kterých chodí odpovědi, jež nic neřeší.
Bílí jako ruce, které zůstávají „čisté“, protože se vlastně nikdy ničeho nedotkly.

A přesto rozhodují.

Zatímco Švandrlík si mohl dovolit nadsázku a humor, Bílí baroni už humor jen konstatují. Protože realita je dnes absurdnější než satira.
Kniha je založená na skutečných událostech, skutečné korespondenci, skutečných kontrolách a skutečných rozhodnutích — nebo přesněji řečeno na jejich absenci.

Opakované šikanózní kontroly.
Pokuty za nesmysly.
Legální věci rušené bez milosti — zatímco nelegální zůstávají bez povšimnutí.
Pět svědků proti jednomu útočníkovi, a přesto výsledek: slovo proti slovu.

Tohle už není groteska.
Tohle je běžný provoz.

Stejně jako u Černých baronů se budete při čtení smát. Nebo nevěřícně kroutit hlavou. Některé věty, odpovědi a postupy jsou tak absurdní, že jiná reakce ani nejde. Jenže ten smích rychle ztěžkne.

Protože si uvědomíte jednu nepříjemnou věc:
nesmějete se minulosti. Smějete se přítomnosti.

A může se to stát i vám.
Stačí napsat na nepomucký úřad.

Bílí baroni nejsou útokem na jednotlivé úředníky.
Nejsou pamfletem.
Jsou přesným popisem mechanismu, ve kterém se hloupost vydává za postup, lenost za neutralitu a moc za administrativu.

A právě v tom je ta největší podobnost se Švandrlíkem.
Ne v humoru.
Ale v poznání, že když se absurdita stane normou, nezbývá než ji pojmenovat.

Černí baroni proslavili Nepomucko jako symbol absurdní moci jedné doby.
Bílí baroni ho možná proslaví znovu — jako memento doby současné.

Lidé si možná budou vyprávět, co se na úřadech v Nepomuku dělo. Budou kroutit hlavou, smát se a říkat si: to snad není možné.
A možná si při tom uvědomí jednu důležitou věc — že mlčení je přesně to, na čem tenhle systém stojí.

Bílí baroni nejsou satira.
Jsou zápis.
A důkaz, že baroni nezmizeli. Jen převlékli kabát.

Pokud jste se smáli Černým baronům, tuhle knihu číst chcete.
A pokud jste si u nich říkali, že tohle už se stát nemůže, pak ji číst potřebujete.