Nepomuk leží jen kousek od Zelené Hory. Zatímco tam chodí turisté, fotí klášter a hledají stopy Černých baronů už jen v literatuře a filmu, skutečný absurdní svět se mezitím přesunul o kousek dál. Do kanceláří. Do šanonů. Do úředních razítek.
Kniha Čára na stodole vznikla právě tam.

Proč jste se rozhodl celý případ sepsat do knihy?
Protože jsem měl pocit, že jsem se ocitl v moderní verzi Černých baronů – jen bez kasáren a lampasáků.  Nešlo už o čáru na stodole, ale o systém, který dokáže z banální věci udělat nekonečný příběh bez konce. Kniha vznikla jako přesný záznam reality. Papír po papíru. Bez satiry. Ta tam totiž vzniká sama.

Není to jen sousedský spor, který přerostl v osobní vendetu?
Kdyby zůstalo u sousedů, nikdy by žádná kniha nevznikla. Ve chvíli, kdy do věci vstoupí policie, přestupkový úřad, kraj a stát, už nejde o osobní konflikt. Jde o ukázku fungování veřejné moci. A ta je v tomto případě bohužel groteskní.

V knize působíte velmi klidně, skoro chladně. Proč?
Protože emoce jsou to, na co systém čeká. Jakmile je člověk rozčilený, je označen za potížistu. Zvolil jsem opačný přístup. Všechno psát. Archivovat. Nahlížet do spisů. Držet se faktů. A ukázalo se, že právě tohle je pro úřady nejnepříjemnější. Ne křik, ale klidný člověk s daty.

Tvrdíte, že úřady selhaly. V čem konkrétně?
Přiznání pachatele existuje. Poškození majetku je zdokumentované. Přesto se věc táhla tak dlouho, až se začalo tvrdit, že už vlastně nejde rozhodnout. Ne proto, že by chyběly důkazy, ale proto, že někdo nechal plynout čas. V Černých baronech se říkalo „to se nějak zařídí“. Tady se říká „to už nejde“.

Proč v knize věnujete tolik prostoru nahlížení do spisu?
Protože právě tam se láme realita. Odpovědi úřadu mohou znít uhlazeně, ale spis ukáže pravdu. Co bylo uděláno. A hlavně co uděláno nebylo. Dlouhá hluchá místa, žádné úkony, žádná snaha věc uzavřít. Nahlížení do spisu je moment, kdy se z občana stává nepohodlný svědek.

Požadujete po státu 200 000 korun. Proč právě tuto částku?
Protože nejde jen o sprej na stodole. Jde o ztracený čas, energii, náklady a dlouhodobou psychickou zátěž způsobenou nesprávným úředním postupem a nečinností. Zákon s takovou situací počítá. Pokud stát selže, má nést odpovědnost. Ne symbolickou omluvu, ale skutečný následek. O omluvu jsem ostatně žádal – bez reakce.

Nebojíte se, že to někdo bude brát jako útok na úřady?
Já na nikoho neútočím. Jen zveřejňuji dokumenty a jejich časovou osu. Pokud z toho někdo vychází nelichotivě, není to literární nadsázka. Je to výsledek jejich vlastních kroků. Nebo spíš jejich absence.

Komu je kniha určená?
Každému, kdo si myslí, že absurdity státní správy patří do minulosti. Nepatří. Jen změnily kulisy. Z kasáren se přesunuly do kanceláří. A místo lampasáků mají razítka.

Co byste chtěl, aby si čtenář odnesl?
Že systém funguje jen tehdy, když je pod kontrolou. A že největší noční můrou úřadu není křik, ale klidný občan, který si všechno zapisuje. Tahle kniha popisuje jednu konkrétní kauzu. Ale podobných příběhů je víc.

Uvažoval jste o tom, že byste knihu poslal přímo úřadům, o kterých píšete?
Ano. Dokonce zvažuji, že je oficiálně požádám, aby sponzorovali vydání a tisk knihy. Koneckonců je především o nich. Vznikla z jejich dopisů, jejich rozhodnutí, jejich nečinnosti a jejich razítek. Já jsem jen poskládal materiál, který vytvořili.

Takže byste byl rád, kdyby si ji i přečetli?
Určitě. Ne jako kritiku, ale jako zpětnou vazbu. Jako ucelený záznam toho, jak jejich práce působí z druhé strany stolu. Myslím, že málokdy mají možnost vidět celý příběh pohromadě – od prvního podání až po poslední odložení. A možná by se divili, stejně jako okolní obce, za jaké super služby platí.

A myslíte, že si ji skutečně vytisknou?
Spíše ne. Ti lidé co tam jsou nyní určitě ne. Ale brzo se vyjmění... a myslím, že by to mohl i někdo natočit. Třeba jako Černí baroni 2 - Nepomuk

Více o knize: