Rozhovor s Jakubem Hladíkem, autorem série Velký nepořádek
– Vyšel čtvrtý díl tvé série Velký nepořádek v malém kraji. Už je ta skládka pryč?
Ano, po sedmi letech. Ale není to žádné vítězství. Kubík tam nechal střešní tašky, takže zábor trvá, a zbytek toho, co navozil, si prostě přetlačil na svůj pozemek. Úklid? Spíš švindl.
– A co ti tenhle nekonečný boj dává?
Víš, jednou za mnou přišel starý pán, podíval se mi do očí a řekl: „Já vám držím palce.“ To mě vyšvihlo na koně. V tu chvíli jsem zvedl pomyslný meč a řekl si: jdu znovu do útoku. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří už nemají sílu bojovat. A kvůli těm, kteří se bojí.
– Někdo by řekl, že to přeháníš, že se ženeš hlavou proti zdi.
Možná. Ale já nechci být ten, kdo úředníkům podlézá. Většina lidí se snaží mít klid, já říkám: „A dost.“ A jestli to znamená, že ve funkcích skončí starostka, že se bude muset změnit vedení v Nepomuku nebo dokonce na kraji, tak ať. Dokud nezačnou dělat své zákonné povinnosti, tenhle boj neskončí.
– A co hejtman?
Psal jsem mu. Ne jednou, ale opakovaně. Poslal jsem mu jasně popsaný problém, doložil dokumenty, upozornil na to, že úředníci v Nepomuku i na kraji porušují zákony. Dokonce jsem ho urgoval – čekal jsem, že když už nereaguje úředník, ozve se aspoň nejvyšší představitel kraje. A výsledek? Nic. Ticho. Mlčení. Hejtman mě zklamal. Měl možnost se postavit za občany, měl možnost dát najevo, že kraj stojí na straně práva. Ale jak se říká: ryba smrdí od hlavy.
– Nebál ses, že tě systém semele?
Na začátku jsem si říkal: úředník, to je někdo. Někdo, kdo ví víc než já, kdo má zodpovědnost a pravomoci. Ale po těch letech jsem pochopil, že to není žádná autorita – je to jen úředník. Člověk, který má povinnost dodržovat zákony stejně jako já. A protože zákon je na mé straně, mám nad nimi navrch. Proto už necouvám.
– A stojíš v tom sám?
Ne. Lidé se začínají přidávat. Nespokojených s tím, jak funguje Nepomuk, je víc. Ozývají se mi, že už toho mají taky dost. A já říkám: dobře. Protože možná přijde chvíle, kdy to nebude jen o knihách a dopisech. Možná přijde i demonstrace.
– Co si z toho má čtenář odnést?
Že i když tě úředníci utahují jako šroub, nemusíš se vzdát. Že i jeden člověk může říct „dost“ a změnit atmosféru. A že když se přidají další, začne se třást i systém, který si myslel, že je nedotknutelný.
– Co bude dál?
Tohle není konec, ale začátek. Dokud budou zákony jen papírem v šuplíku, budu je tahat ven. Válka je v plném proudu – a tentokrát se hraje o všechno.
– A co bys vzkázal úředníkům?
Jednoduché: začněte dělat svou práci, nebo se vzdejte svých funkcí. Už není kam se schovat. Pravda je na mé straně a já necouvnu. Kdo si myslí, že to přejde, ten se mýlí – protože tentokrát je ve vzduchu cítit mráz a napětí.
– A teď odlehčeně: jak se v brnění chodí na záchod?
No… na malou to jde, protože dole je jen kroužková košile nebo prošívanice, kterou jde odsunout. Ale na velkou by člověk musel svléct půlku výstroje – a to uprostřed bitvy fakt nikdo nedělal. Takže buď se to vydrží, nebo to prostě skončilo přímo v brnění.
Děkuji za rozhovor ... "a svezete mně na koni?"
"Jasně, pojďte..."
