Nechtěl jsem boj.
Nechtěl jsem razítka, paragrafy, čísla jednací ani ticho na konci linky.
Chtěl jsem jen, aby se před naším domem uklidilo.
Aby zmizela ta hromada sutě, kam se dívají děti, když přijdou nakrmit kozu.
Myslel jsem, že to půjde snadno — napíšu na obec, přijde kontrola, uklidí se a hotovo.
Jenže místo odpovědi přišly dopisy. Dlouhé, chladné, strohé.
Psané jazykem, který umí jen úředníci – jazykem, ve kterém lidskost neexistuje.
Každé další podání, každá žádost o informaci, každé odvolání, to všechno se stalo hřebíkem do rakve jejich trpělivosti.
Z člověka, který se jen ptá, se v jejich očích stal „ten, co zneužívá právo“.
A tak jsem se za ty dva roky naučil víc o české správě, než bych si kdy přál. Není to hezký pohled.
Zjistil jsem, že i úřední papír může bolet.
Že věta napsaná mezi řádky dokáže ponížit stejně jako křik.
A že existuje tichý druh šikany, který nespočívá v úderech, ale v tom, že tě prostě nechají čekat.
Čeká mně soud s Krajským úřadem Plzeňského kraje.
Ano — jdu proti Plzeňskému kraji.
A není to legrace.
Sám, proti celé armádě.
Není jednoduché stát proti celému aparátu, který má své právníky, razítka, oddělení i ochotu krýt se navzájem.
Ale někdy prostě musíš.
Protože jinak bys už nikdy nemohl sám sobě říct, že jsi to aspoň zkusil.
Nejdu se mstít. Nechci nikomu škodit.
Jen nechci žít v zemi, kde má úřední dopis větší váhu než zdravý rozum.
Kde se člověk, který upozorní na problém, stane problémem sám.
Postavil jsem se celému systému, který je zvyklý, že se mu lidi klaní nebo rezignují.
A místo toho už dva roky všechno dokumentuju, píšu, čtu zákony...
To dělá málokdo — většina to vzdá po prvním dopise plném arogance.
Možná prohraju. Možná ne.
Ale jednou, až to celé skončí, budu moct říct:
Neohnul jsem hřbet a bojoval za pravdu!
"Útóóóóók!...."
