Slunce stálo vysoko nad městem a opékalo radniční věž i fasády domů. Na radnici seděli úředníci, shrbení nad papíry, unavení tichem a vlastní malostí. Venku na náměstí vládl polední shon – klaksony, horký asfalt, vůně kebabu a křik dětí u kašny.
A pak se to stalo.
Nejdřív ženský výkřik. Pak rána. Dvě auta se srazila s dutým kovovým nářkem. Hluk ustal. Jako by i slunce na chvíli zadrželo dech.
A tehdy se ozvalo…
Klap. Klap. Klap. Klap.
Nebyly to kroky. Byly to podkovy. Kovové. Těžké. Rytmické. Náměstí potemnělo, ač slunce stále svítilo. Všichni se otočili – nejdřív pomalu, pak strnule. A pak zůstali stát.
Od kostela, přijížděl jezdec.
Byl na koni. Obrovském, černém, lesklém jako stín. A jezdec? Celý v brnění. Těžké železné pláty, přilbice se sklopným hledím, meč u boku, štít přes záda. Vypadal jako vytržený z bitev u Grunwaldu. Nebo jako duch z temné legendy, který se vrátil na místo, kde se přestalo bojovat za pravdu.
Lidé ustupovali. Tiše, bez dechu. Matky si přitahovaly děti, muži si vyměňovali vyděšené pohledy. Nikdo se mu nepostavil do cesty. Všichni mu uhýbali. Jako by to tak mělo být.
Kůň zpomalil a zastavil se přímo před budovou radnice. Za okny se tlačili úředníci – nejdřív v úžasu, pak v nervozitě. Někdo telefonoval. Jiný se schovával za závěsem. Třetí jen šeptal: „Co to… kdo to je…?“
Jezdec vytáhl meč. Dlouhý. Chladný. A promluvil.
„Nepřišel jsem bojovat.
Nechci krev.
Začněte dělat svou práci.
Správně. Poctivě. Bez výmluv.
... Chci jen spravedlnost.“
Jeho hlas byl hluboký, valivý, a rezonoval až v žaludcích těch, kteří doteď nic necítili.
„Já – potomek jediného Čecha,
který se stal starostou Chicaga,
muže, který se postavil i Al Caponemu –
se vás nezaleknu....“
(Chicago je třetí největší město Spojených států., 2.6 milionů obyvatel, poznámka redakce, Nepomuk má jen cca 3600 obyvatel)
Odmlka. Náměstí ani nedýchalo.
„Tohle je výzva a žádost, aby jste jednali ve jménu spravedlnosti… “
Ještě chvíli se díval na ty vykulené úředníky v oknech. Pak jeho kůň prudce zařehtal, postavil se na zadní a vyrazil pryč. Svižně, rozhodně, přímo.
Klap. Klap. Klap.
Až zvuk zmizel za obzorem.
A v tom tichu, které zůstalo, nezbylo nic.
Jen stín – a studený pot na zádech těch, kterých se to týkalo.
Nejvíc se potili na přestupkovém úřadě.
.......................................................................
(Ukázka z připravované knihy "Velký nepořádek v malém městě")
Druhý díl reportážní literatury „Velký nepořádek v malé obci“ bude pokračováním „nekonečné kauzy – Třebčické skládky a vše okolo toho.“ Zajímavé je, že zatímco první díl jsem psal až poté, co se všechny věci staly, druhý díl vzniká již přímo během událostí. Každý dopis, který mi úřady zašlou, hned zpracuji a bude v knize zveřejněn včetně mého rozboru a poukázání na jejich nekompetentnost (téměř u všech).
Druhý díl také ponese mírně odlišný název. První díl "Velký nepořádek v malé obci" bude poračovat „Velkým nepořádek v malém městě“. Zatímco v prvním díle šlo především o hloupost a neschopnost starostky obce vyřešit banální nepořádek u vjezdu, druhý díl poukazuje na to jak fungují? městské instituce. Vývoj tohoto dílu závisí stále na nich. Každý, kdo do kauzy zasáhne, se v knize objeví.
Druhý díl má v tuto chvíli přibližně 230 stránek. Pokud máte nějaké zajímavé informace nebo fotografie úředníků z Nepomuku, které bych mohl do knihy zahrnout, budu rád, když mi je pošlete. Nebo naopak – pokud mi chce nějaký úředník něco sdělit, prostor je otevřen i pro něj.
Hezké pondělí.
