Nikdy jsem neplánoval psát sérii. Vlastně jsem vůbec neplánoval psát.
Jen jsem měl smůlu (nebo štěstí?) na souseda. A taky na úřady, které by se daly použít jako předloha pro absurdní divadlo.
Myslel jsem, že napíšu krátkou knížku o tom, jak to všechno dobře dopadlo.
Jak obec vyřešila černou skládku, jak se život vrátil do normálu a všichni si podali ruce.
Jenže… bordel tam stojí dodnes.
A místo jednoho malého příběhu mám na stole sedm knih — celkem 2 869 stran.
Každá další ukazuje, že nepořádek nekončí za rohem. On se jen rozrůstá — z obce do města, z města do okresu, kraje, státu, Evropy… až nakonec na celou planetu.
Ale čím déle to trvá, tím víc chápu, že nepíšu o jedné vesnici — ale o celém systému, který by se zhroutil, kdyby se měl chovat normálně.
Myslím, že tak přesně ještě nikdo nevystihl, jak státní správa (ne)funguje.
A možná právě proto se tenhle příběh čte tak dobře — protože ho zná skoro každý. Jen ne každý si ho zapíše.
A co dál?
Názvy jdou vzestupně: obec, město, okres, kraj, stát, Evropa, planeta…
Takže logicky — příště to bude asi „Velký nepořádek v malé galaxii.“
A pokud se ani tehdy nic nezmění, pak už jedině „Velký nepořádek ve vesmíru.“
A finální díl?
„Velký nepořádek v prdeli.“
Tam totiž všechno začíná. I končí.