Když jsem vzal do ruky nejnovější knihu Dana Browna Tajemství všech tajemství, popravdě mě trochu vyděsila. Šest set třicet stran. Pořádná bichle, která působí, jako by měla vlastní gravitaci.  Ale jakmile jsem otevřel první kapitolu, bylo po obavách.

 „I když moje poslední kniha Velký nepořádek na malé planetě má také 673 stran, takže je podobně tlustá… No a bestseller to bude nejspíš taky. :-))“

Ale zpět k Brownovi. Zase ten typický Brownův rytmus — záhada, symbol, geniální hlavní postava, spiknutí a skrytý význam, který mění všechno. Jenže tentokrát se příběh neodehrává v Itálii, ani ve Francii, ale v Praze.

A to mě zasáhlo víc, než jsem čekal.

Prahu znám. Procházel jsem ji stokrát, s kamarády jsme sedávali v Hemingway baru, občas jsme skončili v Anonymous, a jindy jsme se jen tak toulali nočním městem. Kampa, Karlův most, Malá Strana, ta směsice světel, zvonů, historie a zvláštní melancholie.
Ale když jsem teď četl - čtu Brownův příběh, měl jsem pocit, že procházím úplně jinou Prahou — starší, temnější, symboličtější.

Brown má dar vzít město, které si myslíte, že znáte, a ukázat vám ho v jiném světle. Najednou se Orloj stává víc než jen turistickou atrakcí — je to astronomický kód vesmíru. Klementinum přestává být jen nádhernou knihovnou, stává se chrámem poznání, kde každá socha skrývá význam. A když popisuje Karlův most, cítíte, jak se historie a mýtus prolínají pod nohama, jak kdyby z každého kamene vycházelo šeptání minulosti.

Musím se přiznat — občas jsem se při čtení trochu zastyděl. Tolik věcí o hlavnm městě jsem netušil. Člověk má pocit, že se Brown musel do Prahy zamilovat stejně jako kdysi do Florencie nebo do Paříže.

Když jsem četl Inferno, měl jsem chuť okamžitě odletět do Florencie. Po Andělech a démonech jsem se chtěl procházet po Vatikánu.
A teď, po Tajemství všech tajemství, mám chuť zase projít Prahu. Trasy a místa, stejně jako tam běhá hlavní postava. Příběh v knize je také v zimě, takže počasí sedí... I když pochybuju, že v Praze bude někdy sníh...

Je zvláštní číst příběh, který se odehrává ve městě, které znáte. Je to jako by někdo proměnil každodennost ve film, ve kterém náhle hrajete i vy. Na každém rohu číhá tajemství, každá socha má svůj smysl a každé světlo lampy může být znamením.

A právě to mě na té knize baví nejvíc.
Nejen samotný příběh — ale to, že mě přinutil dívat se jinak na město, které znám.
Že mě vrátil zpátky do dob, kdy jsem byl ochoten hledat záhady, číst mezi řádky a věřit, že pod každým kamenem může být klíč k něčemu většímu.

Když jsem dočetl několik kapitol, měl jsem chuť prostě vyrazit ven. Vzít knihu s sebou a projít si tu cestu.
Od Staroměstského náměstí přes Karlův most, zastavit se v kostele svatého Mikuláše a pak pokračovat dál, směrem k Hradčanům.
A najednou to nebyla jen Praha. Bylo to město, které dýchá dějinami, symboly, vírou a tajemstvím.

Možná právě to je síla dobré knihy — že vás vrátí na místa, která jste dávno znali, ale ukáže vám je znovu.

Tak jdu zase číst…