Někdy se zdá, že svět patří těm hlasitým. Těm arogantním, prolhaným, vlivným. Že kdo má známosti, (maminku starostku) moc nebo drzost, může si dovolit všechno – pomlouvat, lhát, krást, ničit, urážet. A většina ostatních? Přikivují, mlčí. Sklopí hlavu. Pokrčí rameny. „Co bych s tím nadělal…“ říkají.

Ale někdy se najde jeden člověk, který to tak nenechá. Který nevstane proto, že ho někdo vytáhl nahoru, ale proto, že se rozhodl, že si to nenenchá líbit. Ne kvůli pomstě. Ale kvůli spravedlnosti.

„Drž hubu a buď zticha.“

To je věta, kterou slyšíme celý život. Neodporuj učiteli. Neskákej do řeči úředníkovi. Neříkej starostovi, že lže. Nežaluj souseda, co tě uráží – uděláš si problémy. A hlavně: „Nevytahuj se. Nevyčnívej. Buď rád, že tě nechají na pokoji.“

A tak většina lidí tiše poklekne.

Jenže je tu jeden problém:
Když klečíš moc dlouho, zapomeneš, že jsi měl nohy.

 Mít pravdu dnes nestačí

Systém často chrání toho, kdo je drzejší. Kdo první útočí. Kdo má větší hubu, známého právníka. A když se proti tomu postavíš? Vysmějí se ti. „Žaluješ? Ty fakt věříš, že se dovoláš spravedlnosti?“
A přesto jsou lidi, kteří to udělají. 

Ostatní mají jen výmluvy

Každý z nás má právo říct „Dost.“ Ale jen 1 ze 100 to skutečně udělá. Zbytek se schová. Řekne: „Já bych taky… ale...“ A zatímco oni čekají, až to někdo vyřeší za ně, ty už jsi se postavil systému, člověku, kterého se ostatní bojí.

Ať vyhraješ, nebo ne – už teď jsi dál než oni.

 A co dělají ti druzí?

Někteří se smějí. Jiní šeptají za rohem. Někteří se tváří, že o ničem neví. A ti nejzbabělejší ti možná řeknou, že „to přeháníš“.

Nepotřebuješ být hrdina. Ale někdy musíš být ten, kdo vyleze první z řady a řekne: "Stačilo."
Tihle lidé jsou výjimky. Ne kvůli tomu, co vyhrají. Ale proto, že vůbec vystoupili z ticha.
A i kdyby jsi prohrál – už teď víš, že jsi se postavil. A že jsi měl koule.

A to je víc, než udělá 99 % lidí.

Už brzy vyjde kniha "Velký nepořádek v malém městě"